Jak jsme si pořídili Ašku č2

Jak jsem se už zmínila na jiném místě tohoto blogu, měli jsme dva psy, které nám někdo otrávil.  (Dag a Aška)

Říkala jsem si, že už jiného psa nechci, ale zjistila jsem, že mi je smutno. Chtěla jsem si pořídit baseta nebo irského vlkodava.
Švagr měl ještě stále samojedku Bašku - mámu Ašky1 a hlásil, že budou štěňata. Ale já nechtěla, že by mi to připomínalo Ašku1 a Daga a bránila jsem se.
Když se štěňátka narodila, jeli jsme se na ně podívat. Byla to nádhera. Samé malé bílé chlupaté uzlíky a kňouraly....Byla jsem nalomena.
Za dva dny nám švagr volal, že si musel vzít dovolenou, protože Baška umřela - rakovina - a že zkusí štěňata odchovat na cumlu. Byla to šílená práce. Než nakrmil posledního, první už měl zase hlad. Byli jsme mu o víkendu pomoct a ta nejmenší fenka po nakrmení si mi lehla na nohy a spala. A už nebylo co řešit. Dostala červenou mašličku, jméno Aška 2 a byla moje.

Když jsme si Ašku přivezli domů, byla hrozně přítulná a hravá, běhala za mnou a pořád mě kousala do paty. Nejraději si s ní hrál vnuk Pepé.

 V tu dobu jsem onemocněla a zůstala jsem doma a Aška mi dělala společnost. Po roku nemocenské jsem dostala částečný invalidní důchod a aby mi nebylo smutno a také proto, aby zase někdo Ašku neotrávil, už nešla ven do výběhu, ale zůstala doma.
A tak se z ní stal rozmazlený gaučák, ale na druhou stranu perfektní společník.

Prošla se mnou radosti i trápení. Když mi umřel manžel, prodala jsem dům a Aška se se mnou stěhovala do třípokojového bytu. 

Hned si zvykla. Chodili jsme na procházky do parku, kolem řeky a měli jsme spoustu nových psích kamarádů a kamarádek.
Pak jsem byt nezvládala a rozhodla jsem se pro garsoniéru. Aška šla opět se mnou a zase bez jakýchkoliv problémů. 
Bohužel, v listopadu r. 2017, to měla třináct let, dostala mrtvičku a odešla. Moc mi chybí, pořád na ni vzpomínám, ale dalšího psa nechci. 
Aška to nebude, já mám čím dál tím větší problémy s chůzí a navíc jsem už můžu z domu kdy chci a nemusím hledat hlídání, když jedu na delší dobu z domu.