Matýskovo první vysvědčení

Moc se toho v zimě neděje, já málo chodím ven, je zima a počasí velmi nestálé a tak mi je doma za oknem lépe. Jen když dojdou zásoby, zajedu do obchodu a zase sedím doma.
Ale pololetní vysvědčení vnoučka jsem si nemohla nechat ujít. Měl samé jedničky, udělal nám radost, tak jsme se za odměnu vypravili do Frýdy. Dcera Jana, Maty a já.
První naše cesta vedla do 5D kina. Ještě jsem nikdy v takovém kině nebyla, tak jsem byla zvědavá. Vybrali jsme si horskou dráhu. Zasedli jsme do křesel, paní nám dala brýle, zhasla, zavřela dveře a jelo se. No, trochu jsem asi měla představu o co jde, ale toto jsem nečekala. Rychlost, zvuky, pohyby křesla a fakt stimulace horské dráhy. Nejprve jsme všichni jízdu komentovali a pištěli jsme, pak chtěl Maty vystoupit, jenže bohužel. Takže jsme se drželi za ruce, Jana s Matym měli zavřené oči a já komentovala kudy jedeme.

Občas to s námi tak smyklo, že se mi málem obrátil žaludek, někdy jsem měla pocit, že vypadnu z křesla, ale ustála jsem to. Viděli jsme cestou výbuch sopky, padání kamenů i havárii letadla. Zastavili jsme se před skálou a začali couvat. Tak to už jsme myslela, že opravdu budu muset hledat sáček. Naštěstí couvání nebylo dlouhé a také rychlost byla o něco menší. Nakonec jsme dojeli k moři a byl konec.

Když jsem se postavila, nohy se mi třepaly jako ratlíkovi a říkala jsem, že naživo bych tu dráhu nedala ani omylem.

Pak jsme si to zamířili do Mexika. Ve Frýdě je občerstvení Los Capolitos. Nechala jsem výběr na Janě a přinesla Quesadillu. Je to tortila plněná trhaným hovězím masem a sýrem a rozpečena, k tomu zakysaná smetana, ostrá salsa a guacamole. BOMBA

Jana šla nakoupit a já s Matýskem jsme šli do Pepca, potřebovala jsem sáčky na odpad. Samozřejmě se tam zalíbilo Matýskovi autíčko, a pak prý nutně potřebuje kartáč na paty. Takže další úkol splněn.

Po nákupech jsme se sešli...

SPOKOJENOST NADE VŠE

Jak jsme z přátel udělali bulače

Kamarád Tonda je velmi poctivý a a zásadový člověk. Nikdy by neudělal něco proti svému přesvědčení. V životě nepřišel pozdě do práce i když dojížděl 25 km a pokud by se něco přihodilo, tak se vždy včas omluvil. A přesto se nám podařilo z něho udělat bulače a nezodpovědného pracovníka.


Jistě si vzpomínáte jak se k nám z Rakouska pašovaly přívěsky na klíče, které reagovaly na pískání a tím je člověk snadno našel, pokud je někam založil. Hanka takový přívěsek také dostala a byla na něj velice pyšná.
Jednou jsme byli u nich na návštěvě, oslavovali jsme narozeniny a tak se mohutně popíjelo, opékali jsme masíčko a hráli kuželky, které měli na zahradě. Hanka se chlubila svým dárkem, občas klíče s přívěskem odhodila do trávy, nejdřív kousek od nás, pak dál a dál a pak se bavila tím, že chodila po zahradě a pískala o sto šest. Mého muže už to nebavilo, tak jí říká: „Nechej toho, nebo ti ty klíče zahodím k sousedům a bude po legraci.“ Ale kdepak Hanka. Tu to náramně bavilo a navíc mého manžela popichovala a škádlila. „Tak to zkus.“
Když už byl manžel dostatečně naladěný, vzal svazek klíčů a hodil jej daleko do zahrady, kde nebyla pokosená tráva. „Tak a teď můžeš pískat a hledat a my budeme pít. Alespoň nám víc zůstane.“
Ale Hanka se k hledání neměla, dohadovali se, kdo pro klíče půjde až jsme na to zapomněli. Pozdě večer jsme se rozloučili, manžel si oblékl svou bundu, vzali jsme kola a jeli domů. Vše bylo OK.
Ráno asi v 8 hodin neurvale zvoní zvonek u dveří. Otevřu a tam Hanka a Tonda. „Vy nejste v práci, máte dovolenou?“ ptám se jich. Oba sršeli vztekem.
„Tak koukej.
Za prvé: Honza vzal omylem Tondovou bundu, ve které má svoje klíče a tak Toník nemohl do práce.
Za druhé: Ten můj svazek klíčů, které hodil do trávy jsme nenašli a tak jsem nemohla jít do práce ani já.“
A to už stál za mnou můj muž a povídá: „A pískala jsi dostatečně hlasitě? Co když tě ty klíče neslyšely.“ Málem jednu schytal.
A pak jsme přišli na to: Bundy měli hoši stejné a tak došlo k omylu. A ten svazek klíčů v trávě navlhnul a tak se neozýval.
Nakonec jsme se mohutně nasmáli a Hanka konstatovala, že si určitě zase někdy pořídí nějakou blbinu ze západu.

Máme rádi zvířata...

Naše rodina miluje zvířata. Já byla od dětství stále mezi zvířaty. Když jsme bydleli ještě ve Spálené, měli jsme hospodářství - kozy, prase, husy, slepice, kačeny, ve stáji byl kůň pro přibližování dříví v lese a otec vlastnil dva lovecké ohaře. 
Příhod se zvířaty mám moc, tak ty z dětství popíšu jen stručně....
Byla jsem malá, na koně bych nevylezla a tak když byl jednou přivázaný na zahradě u plotu, protože mu čistili a bílili stáj, přistavila jsem si k němu židličku a vylezla na něj. Jenže kůň byl připravený na práci a ne na nošení jezdce, tak se trochu prudce pohnul a já skončila v kopřivách.

Jednou jsem si chtěla osedlat prase. Vylezla jsem na něj, jenže ho to zřejmě lechtalo a tak se šlo trochu podrbat. Uprostřed zahrady stál samorost s budkou pro ptáky a jak se prasátko o něj drbalo a já se ho pevně držela za uši, odřelo mi celou ruku, nohu i tvář. 

Občas jsem přišla ze školy a nikdo nebyl doma. Byla jsem zvyklá si vlézt do altánku, kde jsem měla hračky a když jsem měla žízeň tak jsem si šla nadojit kozího mléka. Dnes bych ho do huby nedala..

já a moje kozy

.
Pak jsme se přestěhovali do družstevního bytu ve Frýdku a to byl se zvěřincem konec. Ale mě to nepustilo a tak jsem občas domu přinesla zatoulanou kočku nebo psa a jednou jsem si přivezla od tety čínskou kačenu. Ta si na mě zvykla tak, že za mnou běhala jako pejsek a já s ní chodila na procházky. 

Na prázdniny jsem jezdívala ke své tetě do Karviné. Ta bydlela v parku v malém domečku a měla na starosti malou místní ZOO. Pomáhala jsem jí krmit zvířata a ochočila jsem si lišku.

Pak jsem odešla na čtyři roky na internát, tam jsem nemohla mít žádné zvíře, ale když jsem se vrátila a vdala jsem se, pořídila jsem si kočku. No a od té doby jsme měli koček několik, když jsme postavili dům, měli jsme ovčáka Daga a fenku samojeda Ašku č.1. 

Dag a Aška hlídají Pepého

Oba psy nám někdo otrávil a já se zařekla, že už zvíře nechci. Pak přišla Aška č. 2. O té se pak trochu více rozepíšu v samostatné vzpomínce.

Dcera Jana je stejného zaměření a to se odráží i v povaze obou vnuků. Také milují zvířata, mají doma kočky, jezdí často do ZOO v Ostravě, kde jsme dokonce jednu dobu sponzorovali jaguarundi. 

Teď jsme zaměřili na obnovu Faunaparku ve FM a snažíme se trochu sponzorovat, ale hlavně podporovat.

http://zoofm.cz/

Jak servírovat bramborový salát

Blíží se Vánoce a to je také důvod ke vzpomínkám na ty předešlé. Tato příhoda je sice už stará, z doby kdy ještě žil můj manžel, ale snad vás pobaví. 
Pro vysvětlení těm, co mě osobně neznají. Mám problémy s chůzí, nedokážu dlouho stát a také se občas zamotám do svých vlastních nohou. Manžel mi pomáhal a protože rád vařil, nebylo co řešit. Práci jsme si vždy rozdělili, abychom se nepletli v kuchyni jeden druhému pod nohy a tak tomu nabylo jinak i o Štědrém dni r. 2007.
Já vařila rybí polévku a dělala bramborový salát a manžel obaloval a smažil řízečky z kapra. Práce nám šla super, mezi tím jsme stihli i koukat na televizi a vyřídit spoustu SMS a přání.
Když už bylo vše téměř hotové, chystala jsem štědrovečerní stůl, vyzdobila jej, nachystala talíře, příbory a teď už jenom přinést papkání.
Manžel viděl, že už mám chození dost, tak na mě volal: "Sedni si už a já to dodělám a přinesu na stůl."
Jenže já tvrdohlavá, jsem mu chtěla pomoci a tak jsem popadla v kuchyni mísu s bramborovým salátem, že ji tedy dám na stůl a pak už opravdu budu jen sedět. A to jsem neměla dělat. Poslouchat se musí, jinak se vám to vymstí.
Nějak jsem se zapackala v kuchyni o práh a do jídelny nejprve letěla mísa, za ní bramborový salát, pak splašená fenka Aška a naposledy já s nadávkami. Otřesné. Manžel zíral s otevřenou pusou na zem a já jen křičela.
"Sbírej rychle ten salát, nebo nám ho Aška sežere a budeme bez večeře."
Zatím, co manžel pracně sbíral salát, já se plazila ke stěně, abych mohla vstát. Celá roztřesená jsem si sedla ke stolu a bylo vymalováno. 
Naštěstí byl salát dobrý, občas jsme sice z něj vytáhli nějaký psí chlup, ale na to jsme už zvyklí. A Aška? Ta byla také spokojená. Čistila koberec od salátu a olizovala se.
A manžel jen povzdychl: "Ještě, že jsi nenesla polévku. To bychom museli ten koberec teď lízat společně s Aškou."

Kůň na silnici...

Tento příběh se sice nestal mě, ale líčila jej dcera Jana a kamarád Jirka na jednom pivním sedánku. Ani nevím, kdy se přesně stal, ale moc mě pobavil a tak se chci o něj podělit.

Jednou šla Jana na pivko do hospůdky Gřesanka, kde jsme se scházeli s partou dobrých lidí. Když přecházela silnici, najednou uviděla bílého koně. Myslela nejprve, že se jí to zdá, ale když si koník poskakoval po silnici směrem k ní, tak zpozorněla. Nic jiného ji v tu chvíli nenapadlo, než zavolat na policii. Dostalo se jí odpovědi, že už je několikátá v pořadí a že si nemá dělat z policajtů legraci. Ale když dotyčnému příslušníkovi řekla, ať se podívá z okna, že kůň běží směrem k němu, najednou uslyšela: "Už ho vidím, a je to opravdu bílý kůň."
Policista poděkoval a že vyšle jednotku, aby koně chytili.

Jana došla do hospůdky a než se stačila s ostatními přivítat, přišel jí v patách kamarád Jirka. A povídá: "Představte si, co se mi stalo. Po cestě sem zastavilo u krajnice auto a chlap se mě ptal, jestli jsem tady někde neviděl běžet bílého koně. Tak nevím, jestli byl ožralý a nebo jsem praštěný já. To snad ani není pravda...."
" Ale já toho bílého koně opravdu na silnici viděla..." říká Jana.

To bylo haló....řehtali jsme se opravdu jako koně do té doby než se historka vysvětlila.

To můžu udělat jen já a debil....

Zase mám ty své psí dny.... jak tomu já říkám, když nemůžu spát. Obracím se na posteli a házím sebou zleva na pravou stranu, několikrát vstanu, jdu čumět z okna, pohladím Ašku, která je nas...., že ji panička budí, zase si lehnu, pak jdu do kuchyně a pojídám kila medu... a tak až do rána. A když už konečně usnu a tvrdě spím, probudí mě v 9 hodin debilní mobil a nějaký přeuctivý pán se mě vyptává, koho budu volit, jestli sleduji politiku (ne, unavuje mě), jaký mám názor na zdravotnictví (to raději nekomentuji), co říkám na životní prostředí 

 (no, že "miluji" Bursíka) a pokládá mi spoustu dalších všetečných otázek. 

Když už se to táhne třetí noc, co špatně spím, vzpomněla jsem si, že když jsem ležela v nemocnici po operaci ledvin a nemohla jsem spát, přinesla mi dcera malé rádio a sluchátka a já ho poslouchala, až jsem usnula. Tak jsem se ho vydala vyhledat. Při hrabání v šuplících jsem našla věci, které jsem hledala před měsícem a které mi schovali "zatrackané děcka". Ale byla jsem úspěšná a radio jsem našla, dokonce i hrálo. S úsměvem na rtech jsem zhasla, nasadila sluchátka a poslouchala. Jenže po chvíli mě sluchátko na té straně na které jsem ležela začalo tlačit do ucha a tak jsem se zase začala otáčet. Ale ani na druhé straně to nebylo lepší. Tak mě napadlo: "Na co mám dvě sluchátka, když mi stačí jen jedno a to si strčím do toho ucha, na kterém neležím." Jó, velice spásný nápad. Tak jsem opět rozsvítila světlo, vzala nůžky a to blbé sluchátko, co mě tlačilo jsem odstřihla. 

A co myslíte, že poslouchám teď? Prd.. jen bzukot komára a oddychování Ašky. Ale už jsem se rozhodla, dnes si vezmu před spaním neurol...to bude jistější. 

Hra na vodníka

Stavěli jsme dům a většinu práce jsme si dělali s manželem sami, jen občas přišli pomoci kamarádi nebo rodina. Já si přála ve svém obýváčku krb, při kterém bychom mohli prožívat krásné večery. Prostudovala jsem mnoho knih a publikací, občas jsem něco ukázala manželovi a společně jsme vymýšleli, jaký krb a z čeho si necháme postavit. Vyhrála žula doplněná dřevem.

Manžel sehnal žulové kostky a pána, který nám krb postaví. Ten se přišel podívat, kreslil , koukal, měřil a pak povídá: "Musíte ty kostky žuly rozbít na menší kusy a kameny, která přijdou na ohniště také. Ty pravidelné kvádry si už pak zpracuji sám."

Celých 14 dní pak pršelo, takže se nedalo nic dělat. A pak vysvitlo sluníčko, jenže na pozemku, kde byla hromada kamení, stála voda. V neděli jsme si obuli gumáky a dali se do práce. Vlastně rozbíjel manžel, já jen přihlížela. Do všeho se ale hrnu a chci všechno vyzkoušet....

Povídám: "Půjč mi ten "fajsl" (u nás velké kladivo) a já to také zkusím." Byla jsem neodbytná a tak manžel po chvíli zvolal: "Tak chytej a ukaž co umíš." A udělal pohyb, že mi ten fajsl hází. Já udělala krok dozadu, aby mi nepřistál na noze a přistála jsem já. Ale v bažině. A bylo vymalováno. Celá mokrá, od bláta a žabince a také mokrá od smíchu jsem už pracovat nechtěla. Potíž byla ale v tom, že jsme ještě neměli zapojenou vodu do sprchy ani do vany. A tak jsem vyzdobená žabincem a blátem musela jet autem do bytu. Když jsem vystupovala z auta, soused se na mě podíval a pravil? "Sousedko, vy si dnes hrajete na vodníka?"