To můžu udělat jen já a debil....

Zase mám ty své psí dny.... jak tomu já říkám, když nemůžu spát. Obracím se na posteli a házím sebou zleva na pravou stranu, několikrát vstanu, jdu čumět z okna, pohladím Ašku, která je nas...., že ji panička budí, zase si lehnu, pak jdu do kuchyně a pojídám kila medu... a tak až do rána. A když už konečně usnu a tvrdě spím, probudí mě v 9 hodin debilní mobil a nějaký přeuctivý pán se mě vyptává, koho budu volit, jestli sleduji politiku (ne, unavuje mě), jaký mám názor na zdravotnictví (to raději nekomentuji), co říkám na životní prostředí 

 (no, že "miluji" Bursíka) a pokládá mi spoustu dalších všetečných otázek. 

Když už se to táhne třetí noc, co špatně spím, vzpomněla jsem si, že když jsem ležela v nemocnici po operaci ledvin a nemohla jsem spát, přinesla mi dcera malé rádio a sluchátka a já ho poslouchala, až jsem usnula. Tak jsem se ho vydala vyhledat. Při hrabání v šuplících jsem našla věci, které jsem hledala před měsícem a které mi schovali "zatrackané děcka". Ale byla jsem úspěšná a radio jsem našla, dokonce i hrálo. S úsměvem na rtech jsem zhasla, nasadila sluchátka a poslouchala. Jenže po chvíli mě sluchátko na té straně na které jsem ležela začalo tlačit do ucha a tak jsem se zase začala otáčet. Ale ani na druhé straně to nebylo lepší. Tak mě napadlo: "Na co mám dvě sluchátka, když mi stačí jen jedno a to si strčím do toho ucha, na kterém neležím." Jó, velice spásný nápad. Tak jsem opět rozsvítila světlo, vzala nůžky a to blbé sluchátko, co mě tlačilo jsem odstřihla. 

A co myslíte, že poslouchám teď? Prd.. jen bzukot komára a oddychování Ašky. Ale už jsem se rozhodla, dnes si vezmu před spaním neurol...to bude jistější.