Hra na vodníka

Stavěli jsme dům a většinu práce jsme si dělali s manželem sami, jen občas přišli pomoci kamarádi nebo rodina. Já si přála ve svém obýváčku krb, při kterém bychom mohli prožívat krásné večery. Prostudovala jsem mnoho knih a publikací, občas jsem něco ukázala manželovi a společně jsme vymýšleli, jaký krb a z čeho si necháme postavit. Vyhrála žula doplněná dřevem.

Manžel sehnal žulové kostky a pána, který nám krb postaví. Ten se přišel podívat, kreslil , koukal, měřil a pak povídá: "Musíte ty kostky žuly rozbít na menší kusy a kameny, která přijdou na ohniště také. Ty pravidelné kvádry si už pak zpracuji sám."

Celých 14 dní pak pršelo, takže se nedalo nic dělat. A pak vysvitlo sluníčko, jenže na pozemku, kde byla hromada kamení, stála voda. V neděli jsme si obuli gumáky a dali se do práce. Vlastně rozbíjel manžel, já jen přihlížela. Do všeho se ale hrnu a chci všechno vyzkoušet....

Povídám: "Půjč mi ten "fajsl" (u nás velké kladivo) a já to také zkusím." Byla jsem neodbytná a tak manžel po chvíli zvolal: "Tak chytej a ukaž co umíš." A udělal pohyb, že mi ten fajsl hází. Já udělala krok dozadu, aby mi nepřistál na noze a přistála jsem já. Ale v bažině. A bylo vymalováno. Celá mokrá, od bláta a žabince a také mokrá od smíchu jsem už pracovat nechtěla. Potíž byla ale v tom, že jsme ještě neměli zapojenou vodu do sprchy ani do vany. A tak jsem vyzdobená žabincem a blátem musela jet autem do bytu. Když jsem vystupovala z auta, soused se na mě podíval a pravil? "Sousedko, vy si dnes hrajete na vodníka?"