Návštěva příbuzných

Moje maminka pocházela z Podkarpatské Rusi. Měla tam sourozence a rodinu, takže jsme tam jezdili. Ovšem za totáče byly se soukromou návštěvou velké problémy. Poprvé se tam maminka dostala asi po 25 letech. A pak se návštěvy mohly opakovat co dva roky. Museli jsme mít ovšem tzv. pozvání, podepisovali jsme papíry o tom, že nevyzradíme žádné státní tajemství a naopak bratr maminky, ke kterému jsme jezdili, musel podepsat, že se bude o nás starat, že budeme u něj bydlet a stravovat se. Asi abychom náhodou někde nežebrali.
Jezdili jsme ke strýci Vasilovi do Koroleva. Byl to maminčin bratr, měl pěkný dům s letní kuchyní a vinohradem. Kousek od něho bydlel druhý bratr Josef. V roce 1963 se podařilo udělat menší setkání sourozenců a přijel i další bratr Ivan, který žil v Rumunsku. 

Po příjezdu do městečka Korolevo jsme museli navštívit s "pasportem miliciju" a podepsat další "bumagu", že se nebudeme z městečka nikam vzdalovat a nebudeme s nikým "gavariť političnye slova" (mluvit o politice), protože bychom byli do 24 hodin vyhoštěni a strýc by "šel v tjurmu" (tzn. do vězení).
Samozřejmě že tam maminka měla spoustu rodiny i v jiných vesničkách a navíc tam tatínek za 1. republiky sloužil jako hajný a měl tam také spoustu známých a chtěl se podívat na místa, kde kdysi pobývat. Takže jsme jezdili na černo.

Jeden z bratranců měl dobré vazby s vojáky. A tak jednoho dne ráno přijelo vojenské auto - no nevím, zda se tomu tak dalo říkat, ale dejme tomu, značku si už nepamatuji, snad ZIL. Oblékli nás do vojenských mundurů a vezli přes lesy a hory do rodné vesnice maminky. Děs běs. Lesní cesty rozježděné, každou chvíli jsem si myslela, že se převrátíme, když jsem se podívala na maminku, viděla jsem v jejich očích hrůzu z toho jak to dopadne. Jen strýcové, otec a bratranci byli v pohodě. Posílali si butylku vodky, vzpomínali na mládí a řehtali se. 
Konečně po dvou hodinách jsme přijeli do Bohdanu.

rodný dům maminky

Co nás čekalo, jsem nezažila. Dav lidí, s vodkou, vínem a chlebem a vítali nás jako osvoboditele. Objímali nás, potřepali rukou a mluvili a mluvili. Toto nám připravil bratranec, když ve vesnici prohlásil, že přijedou Češi. Pak se až skoro do rána sedělo na zahradě a povídalo, jedlo a pilo. Pamatuji si, že jeden starý děda říkal tatínkovi. "Kdyby sem ještě jednou přišli Češi, tak jim všem polámeme nohy, aby se nemohli vrátit domů a zůstali tady." Na vysvětlenou... oblast, kde se vesnice nachází je u hranic a v historii byla pod vládou Rumunů, Maďarů, Čechů a Rusů. A pod Čechy se jim žilo nejlíp. Vesnice prosperovala, lidé měli práci v lese, stavěla se v horách přehrada a nedělali se žádné rozdíly, ve vesnici žili spokojeně Rusíni, Židé i Češi. 

Druhý den nás bratranec vzal do hor. Pracoval u lesů a obstarával v horách včely. Měl na starosti asi 100 úlů. Bylo to moc zajímavé. Včelky lítaly sem tam a nikdo z nás nedostal žihadlo. Asi si dávali majzla, věděli, že jsme cizinci....

otec a maminčin bratr Ivan z Rumunska

já a sestřenice Kateřina

Odpoledne jsme se šli ještě podívat na přehradu, kterou stavěli v době, kdy tu otec pracoval a měl funkci stavebního dozoru za oblast lesní správy. Byla to přehrada celá ze dřeva, velmi zajímavá práce, strýc Vasil i otec povídali jak se stavěla. Bohužel nebyla funkční, byla zdevastována. 

V Bohdanu jsme byli čtyři dny, prošli se vesnicí, otec se šel podívat na dům, kde pracoval a žil. A pak jsme zase přes hory a kopce jeli do Koroleva ke strýcovi.