První cesta do Koroleva

V šedesátých letech se politická situace trochu uvolnila a tak se maminka mohla po mnoha letech setkat s rodinou. Pak jsme tam mohli na pozvání jezdit co tři roky. 

Za příbuznými jsme jeli vlakem. Autem na soukromé návštěvy to bylo zakázáno. Jezdili jsme rychlíkem Praha - Moskva. Nastupovali jsme v Českém Těšíně, měli jsme místenku, takže vše bylo v pořádku. Cesta ubíhala výborně, jeli jsme v noci, takže klid.. 

Nad ránem jsme byli v Černé nad Tisou. Vlak zastavil a do něj nastoupili slovenští celníci. Prohlédli pasy, občas nějaký kufr či tašku a za 45 minut bylo vše hotovo a vlak se rozjel. Ujel asi 10 m, což byl vlastně rozoraný pruh země, který nikomu nepatřil a opět zastavil. Museli jsme zavřít okna a sednout si, kolem vlaku procházeli ozbrojení vojáci a do vlaku vtrhli celníci. A tu nastal děs běs. Každý musel hlasitě říct jméno, data narození, bydliště a jeden celník kontroloval, zda to sedí s pasem. Sotva poodešel chopil se práce druhý. Kufry z poliček dolů a začal kontrolovat a přehrabovat se v nich. Jenže problém je v tom, že když vám někdo pěkně uskládaný kufr rozhází, tak to jen tak rychle nezbalíte a my měli kufry čtyři a dvě tašky. Ale to jsme byli čučkaři, rodina co s námi seděla v kupé a jela do Moskvy měla kufrů sedm a tašky a pytlíky jsem ani nespočítala. Takže kufry na sedačkách, na zemi, rozházené věci na sedadle, zavřené dveře na chodbičku, tam jsme nesměli, zavřené okno a nervní uřvaní celníci. 

Konečně se vše dalo do pořádku a vlak se po dvou hodinách rozjel. Dojeli jsme do Čopu. 

nádraží v Čopu

Tady se měnily podvozky na vlaku, ale my jsme z rychlíku vystoupili, protože jsme jeli jiným směrem. Kolem přechodu na nádraží opět stáli ozbrojení vojáci a my vešli dovnitř nádraží, Plno lidí, sedí na zemi, někteří tu i leželi na dekách.  

Bylo to v době, kdy z Ukrajiny odcházeli Židé do Izraele a jezdili přes Česko a Rakousko. Na nádraží byli celé početné rodiny, moc si toho s sebou nemohli vozit, tak nám pak strýc povídal, že prodávali své domy, nakoupili zlato, tím se ověnčili. Ženy měly i na šátcích našité zlaté penízky.  Protože tady neexistují žádné místenky a jezdilo se vlaky Moskva - Praha, které byly většinou plné, tak se stávalo, že na nádraží strávili i týden, než se do některého vlaku dostali.

Asi po hodinovém čekání se otevřely dveře celnice a my vešli dovnitř. Velká místnost, celá obložená dřevem, vysoký strop a uprostřed velký kulatý dřevěný pult. Všechny kufry a tašky dát na pult a otevřít. Dva celníci kontrolovali kufry takovým způsobem, že je prohrabali až dospod, občas něco vytáhli na pult, otevírali krabičky s mýdlem i zubní pastou a samozřejmě všechno opět důkladně rozházeli. A to ještě na radu strýce Vasila jim musela maminka a tatínek koukat pod ruky, aby jim náhodou neupadl nějaký kus prádla nebo oblečení na zem a oni si toho "nevšimli". Konečně dokonáno, maminka s tatínkem pečlivě kufry uskládali a zavřeli a byli jsme odvedeni do čekárny.na vlak směr Korolevo.

Tu čekárnu si ale nedovedete představit. Malá místnost, dvě neprodyšně uzavřená okna s mřížemi, u dveří voják s puškou. Čekárna plná, lavičky čtyři, takže opět lidé seděli na kufrech, na zemi. O mě se pokoušely mrákoty a břichabol. Hledala jsem onu místnost a hurá.... našla.

Dveře dřevěné jako do kurníku a po otevření mě čekalo překvapení. Dva box z drátoskla, naštěstí měly dvířka jako do baru. Na sloupku mezi boxy cedulka se šipkami "ženštiny" - "mužčiny". a šlapací záchod. No co dělat, přece se nepos.... A tak jsem přičapla, naštěstí jsem měla sukni, tak jsem to měla zjednodušené.

V tom se rozrazily dveře a do kabinky vedle někdo vstoupil. Asi muž. Vyloudil několik zvuků a pak začal stukat: "Što sdělat, bože moj, što sdělat..." Rychle jsem chtěla zmizet a tak jsem hledala papír. Naštěstí byl připevněný na řetízku na stěně. Ale když jsem se pro něj otočila čekalo mě překvapení. Drátosklo bylo do výše podřepu, nad ním trčela hlava s vyboulenýma očima a začala se na mě usmívat. Z toho by se jeden fakt pos....

Po několika letech jsem příběh vyprávěla na sedánku s děvčaty a jedna kamarádka podotkla. " Ty jsi nemožná, měla jsi ho pozvat na rande. Já bych ho pozvala...Pane, moji prdel jste už viděl, nechcete se seznámit i s tím dalším?...