Příroda i lidé jsou úžasní, ale to ostatní - katastrofa. Zažili jsme spoustu příhod smutných i veselých, ale jedna z nich manželovi úplně vyrazila dech.
Sestřenice se svým manželem Ivanem jeli na trh do Chustu a my zvědavci - já a manžel - s nimi.
Vstávali jsme ve tři ráno a utíkali na nádraží. Ivan koupil "bilety" a čekali jsme. Na nádraží poposedávali po zemi lidé s košíky se slepicemi, housaty a vším možným a čekali na vlak. Ale ten nějak nejel. Ptám se Ivana: "V kolik jede vlak?" Pokrčil rameny, že neví, jízdní řád zde není a prý až pojede, tak tu bude. Když jsem si představila, že tu třeba strávím celý den ....hrůza. Po hodině jsem Ivana vyprovokovala, že se šel zeptat, kdy vlak přijede. A já samozřejmě zvědavě ťapkala za ním. "Děžurna" pokrčila rameny a nic.
"A nejede třeba nějaký autobus?" ptám se. Ivan odběhl, za chvíli se vrátil a honem, honem poběžte, jede. No jó, ale my máme jízdenky. Ivana jsem tak doblbla, že ještě utíkal k okénku, (já opět za ním) že vrátí lístky, ale "děžurna" si poklepala na čelo a zatáhla záclonku. A bylo vymalováno.
Pádili jsme na autobus. Jízda pro bohy. Nacpaný autobus tak, že lidé viseli ze dveří, já měla pod nosem zadní část husy v košíku a když se autobus rozjel, tak manžel prohlásil, ať se držím madla, kdybychom náhodou ztratili podlahu, tak ať aspoň visím.
Šťastně jsme dojeli na trh. Manžel pivař měl žízeň, ale kdepak pivo. Jenže Ivan nám chtěl splnit i nemožné a tak zase odběhl a po chvíli se vrátil. Honem pojďte, přivezli Staropramen z Čech. Zase běžecký maraton. Řada z budky až ven, lidé se hádají, strkají a dopředu se dřou chlapi s legitkama válečného invalidy. Naštěstí na nás rychle přišla řada. Jenže ten zážitek čepovaného piva manžela pronásledoval ještě pěkně dlouho.
Naražený sud, pod pípou plechový kýbl a nějaký chlap ho naplní až po okraj. Postaví kýbl výčepní na stůl, ta narovná do řady asi 20 sklenic, podotýkám že každá je jiná, snad i barevně. Vezme dojačku, nabírá pivo z kýblu a lije do skleniček. Žízniví chlapi ani nečekají, až bude sklenička plná, kdo dřív urve, ten dřív pije. Pak hodí na stůl prázdnou sklenici a peníze a výčepní do téže sklenice opět nalije pivo pro druhého.
Tak jsme si odtamtud přivezli takové malé ponaučení.
1. neumíme rychle čepovat pivo
2. zbytečně dodržujeme správnou míru
3. sklenice se nemusí pokaždé mýt, ušetří se za vodu
4. kdyby náhodou přišla hygienická kontrola, tak s ní prostě vyběhneme
Takových příhod máme více a manžel po dovolené prohlásil: "To raději budu "harovat" na šachtě, než trávit měsíc dovolené v Rusku."
Když jsme se vraceli zpět, jel s námi do Čopu Ivan. Nemohli jsme se dostat do vlaku, celý den jsme čekali na nádraží. Ivan občas někam odběhl a najednou se vrátil a chtěl po nás tisíc korun. Prý na místenky. Tak jsme vycalovali a představte si, dostali jsme se hned na další vlak. Místenka žádná, plné chodbičky i kupé. Ale byli jsme rádi, že vlastně jedeme. Přestáli jsme martýrium s celníky a pohraničníky. Seděli jsme na zemi v chodbičce a až v Košicích se vlak trochu uvolnil a sedli jsme si.
Sestřenice se svým manželem Ivanem jeli na trh do Chustu a my zvědavci - já a manžel - s nimi.
Vstávali jsme ve tři ráno a utíkali na nádraží. Ivan koupil "bilety" a čekali jsme. Na nádraží poposedávali po zemi lidé s košíky se slepicemi, housaty a vším možným a čekali na vlak. Ale ten nějak nejel. Ptám se Ivana: "V kolik jede vlak?" Pokrčil rameny, že neví, jízdní řád zde není a prý až pojede, tak tu bude. Když jsem si představila, že tu třeba strávím celý den ....hrůza. Po hodině jsem Ivana vyprovokovala, že se šel zeptat, kdy vlak přijede. A já samozřejmě zvědavě ťapkala za ním. "Děžurna" pokrčila rameny a nic.
 |
| nádraží Tjačevo |
"A nejede třeba nějaký autobus?" ptám se. Ivan odběhl, za chvíli se vrátil a honem, honem poběžte, jede. No jó, ale my máme jízdenky. Ivana jsem tak doblbla, že ještě utíkal k okénku, (já opět za ním) že vrátí lístky, ale "děžurna" si poklepala na čelo a zatáhla záclonku. A bylo vymalováno.
Pádili jsme na autobus. Jízda pro bohy. Nacpaný autobus tak, že lidé viseli ze dveří, já měla pod nosem zadní část husy v košíku a když se autobus rozjel, tak manžel prohlásil, ať se držím madla, kdybychom náhodou ztratili podlahu, tak ať aspoň visím.
Šťastně jsme dojeli na trh. Manžel pivař měl žízeň, ale kdepak pivo. Jenže Ivan nám chtěl splnit i nemožné a tak zase odběhl a po chvíli se vrátil. Honem pojďte, přivezli Staropramen z Čech. Zase běžecký maraton. Řada z budky až ven, lidé se hádají, strkají a dopředu se dřou chlapi s legitkama válečného invalidy. Naštěstí na nás rychle přišla řada. Jenže ten zážitek čepovaného piva manžela pronásledoval ještě pěkně dlouho.
Naražený sud, pod pípou plechový kýbl a nějaký chlap ho naplní až po okraj. Postaví kýbl výčepní na stůl, ta narovná do řady asi 20 sklenic, podotýkám že každá je jiná, snad i barevně. Vezme dojačku, nabírá pivo z kýblu a lije do skleniček. Žízniví chlapi ani nečekají, až bude sklenička plná, kdo dřív urve, ten dřív pije. Pak hodí na stůl prázdnou sklenici a peníze a výčepní do téže sklenice opět nalije pivo pro druhého.
Tak jsme si odtamtud přivezli takové malé ponaučení.
1. neumíme rychle čepovat pivo
2. zbytečně dodržujeme správnou míru
3. sklenice se nemusí pokaždé mýt, ušetří se za vodu
4. kdyby náhodou přišla hygienická kontrola, tak s ní prostě vyběhneme
Takových příhod máme více a manžel po dovolené prohlásil: "To raději budu "harovat" na šachtě, než trávit měsíc dovolené v Rusku."
Vystoupili jsme a nádraží ve Valašském Meziříčí a první cesta vedla do restaurace. Pivo jen zasyčelo. Když nás viděl číšník, ptal se: „Nejedete náhodou z Ruska?"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím zanechejte svůj vzkaz, názor nebo příhodu, ale nevkládejte žádné reklamy a odkazy na jiné stránky.
Nevhodný obsah smažu.